Další ze série velmi čtivých a zajímavých knížek o minulosti. Bavilo to i dceru a sama si žádala pokračování. Na její popud jsme začaly číst další knihu o husitství - Sehni se pro kámen. Mám ráda takto pojaté knihy, protože se děti nenásilně dozví mnoho z období, o kterém by se dověděly něco málo z učebnice či z výkladu učitele. A za to velký dík.
Isew,Databáze knih, 15.4. 2020

Když jsem se tak zhruba ve čtrnácti začala zajímat o historii, chtěla jsem vědět, jak zní chorál Ktož jsú boží bojovníci. V té době pochopitelně ještě neexistoval internet (protože to bylo v minulém tisíciletí, hečte, tohle všechno já pamatuju!), a tak trvalo dlouho, než jsem se dostala aspoň k notovému záznamu. Doteď si pamatuju, jak sedím u piána a přebrnkávám si to s určitým zklamáním, protože jsem čekala nějakou vypalovačku od podlahy, a ono se to táhne a táhne... jako náboženský chorál. Nojo, ale představte si, že to nezpívá několik cvičených hlasů jako na té nahrávce, ale tisíce hrdel... a z toho fakt mrazí.

Co se samotných husitů týče, to je velmi kontroverzní kapitola. Já je ve svých knížkách nelakuji úplně na růžovo. Ano, před jejich vojenským uměním je třeba smeknout, ale když se řekne a, musí se dodat i b a nesmíme zapomenout, jak se chovali k civilnímu obyvatelstvu a také jim musíme "poděkovat" za zpustošení země, která se z toho vzpamatovávala desítky let, úpadek Karlovy univerzity atd. Otázka je, jak bychom na husity pohlíželi nebýt obrozenců, kteří je vynášeli do nebes, protože husitské války interpretovali jako boj Čechů proti Němcům, a nebýt komunistů, kteří je pro změnu interpretovali jako boj proletariátu proti buržoazii (která tehdy ani neexistovala). Zvládneme se na ně někdy dívat úplně objektivně?

Prolistovat knihu a koupit si ji můžete zde:

Nemám slov...tato kniha byla naprosto božííííí!!!! Všem doporučuji. Bylo tam všechno, humor, akce, přátelství, snad nejlepší kniha!!!
Alča, Knihy Dobrovský, nedatováno

Tohle je opravdu první bárovka. Ne vydaná. Napsaná. To jsem se tak jednou přistihla, jak sedím u počítače a píšu příběh o dvanáctileté slečně, která se dostala k husitům. Dodnes nevím, jak mne to napadlo. Ten příběh ke mně prostě přišel a jak jsem ho psala, pochopila jsem, že kouzelný atlas je naprosto skvělá věc, protože pokud se neporouchá, Bára může nejrůznější dobrodružství v minulosti zažívat donekonečna. V nakladatelství jsme se ale domluvili, že první vydaná bárovka bude o setkání s Karlem IV. a druhá se bude odehrávat v Římě, aby se série pěkně rozběhla. A tak vyšla ta úplně první bárovka až jako třetí. Když si Bára na konci knížky při sfoukávání svíček na narozeninovém dortu přála, aby se s práčetem Borkem, se kterým se spřátelila, ještě někdy setkala, nikdo jsme netušili, že to bude trvat - dvacet pět knih. Moc jsem se těšila (a věřím, že Bára také), jak si to setkání užijí, ale stalo se to, co se mi při psaní knih stává často. Postavy se mi prostě vymknou z rukou a dělají si, co chtějí, děj se pak ubírá úplně jiným směrem, než jsem si myslela... A to setkání Báry s Borkem bylo tím pádem také úplně jiné. Řekla bych... i zásadnější. Knížka se jmenuje Soumrak husitů a najdete ji tady.

Avignonské zajetí a papežské schizma byly velké - a vleklé - náboženské problémy, jejichž důsledkem bylo mimo jiné hustitské hnutí. Videa o nich jsem natočila pro svoje studenty v době zavřených škol za covidu.

JINDŘICH LEFL Z LAŽAN A BECHYNĚ

Kdy se Jindřich Lefl narodil, to nevíme. Někdy ve druhé polovině 14. století. Ale víme, že byl komořím Václava IV., že sympatizoval s Janem Husem a že byl podobojí. Byl to on, kdo Husovi poskytl útočiště na hradě Krakovci, odkud pak Hus zamířil do Kostnice. Husa podporoval tak vehementně, že za to byl sousezn před papežskou stolicí. V žádném případě však nebyl radikální husita a ctil Zikmundův legitimní a nezpochybnitelný nárok na českou korunu. Někdo (asi hlavně soudruzi ve starší historiografii) mu vyčítá "ideově nestálou povahu", ale ctít zákon (Zikmundův nárok na trůn), souhlasit s Husovým učením, ale odpor vůči radikálům není "ideově nestálá povaha", to je docela slušný postoj. Nevíme ovšem, jak by se pan Jindřich choval dál, protože v době, kdy byl na jeho hradě uvězněn Borek, mu zbývalo pár týdnů života. Zemřel 1. listopadu toho roku na následky zranění, které téhož dne utrpěl v bitvě pod Vyšehradem, kde bojoval na Zikmundově straně. No, on to byl spíš masakr než bitva, odehrálo se to v rozbahněném údolí Botiče, před čímž Zikmuna varoval pražský purkrabí Čeněk z Vartenberka. Zikmund, od malička trochu vztekloun, na varování údajně reagoval slovy: "Takovému zbabělci bych nasral v hrdlo!" a bitva pak dopadla, jak dopadla. Ten citát nemám pramenně podložený, pamatuji si ho z přednášek Petra Čorneje, který je na dobu husitskou jedním z republikových expertů, tak se to snad dá považovat za důvěryhodný zdroj.