Protože se v téhle knize měla Bára dostat do doby povstání sipáhíjů v roce 1858 a setkat se s královnou Lakšmí Báí, bylo zásadní navštívit Džhánsí, kde tato královna vládla, a Gválijár, poblíž kterého padla v bitvě proti Britům. A protože jsem tehdy ještě přesně nevěděla, jakými cestami se bude příběh ubírat, chtěl jsem také vidět Kalkatu, kde sídlil britský guvernér, kvůli koloniální architektuře a tak. Paní, která mi cestu zařizovala, ještě doporučovala Váránásí, protože se tam jednak Lakšmí Báí narodila a jednak je to jedno z nejzajímavějších míst v Indii, taková "echt" Indie, a údajně nejdéle kontinuálně osídlené místo na zeměkouli. Tím byly dány hlavní obrysy cesty.

Když jsem hledala informace o obléhání Džhánsí, narazila jsem na spoustu deníků a záznamů očitých svědectví britských vojáků, kteří se na něm podíleli. Příběhy, často tragické, a osobní hrdinství některých z nich mne přiměly zakomponovat jejich osudy do Bářina příběhu. A zejména poručík Harry Prendergast mi přirostl k srdci tak, že ač jsem se tomu dosud poměrně bránila, vážně začínám uvažovat o viktoriánské bárovce, jen aby se Bára s panem poručíkem znovu setkala.

Prolistovat knihu a koupit si ji můžete zde:

Někdo by si myslel, že jsem se rozhodla psát o Indii po té, co jsem se z této země vrátila. Nebo že jsem tam plánovala letět od chvíle, kdy jsem podepsala smlouvu na knihu, která se tam měla odehrávat. Ale bylo to úplně jinak.

V říjnu 2022 jsem byla na besedě pro bilingvní děti v Drážďanech. Když jsme pak s dámami, které školu vedou, seděly a pily kávu, ptaly se, co budu psát dál. Kelty, odpověděla jsem. Hm, a potom? Indii. Jé, Indie, vzdychla nostalgicky jedna paní učitelka. Tu já miluju. Tam jsem několik let žila. Její rodiče tam totiž pracovali v diplomatických službách. Slíbila, že mne propojí s lidmi, kteří by mi mohli o Indii dát nejrůznější informace. Několik týdnů se nic nedělo, a pak mi volala její maminka, že mi bude volat nějaká paní kvůli Indii. Volala. Slovo dalo slovo, sešly jsme se na obědě v indické restauraci, pohovořily - a ukázalo se, že paní má malou agenturku, která je schopná zařídit cestu do Indie na klíč. Kdykoliv, jakkoliv, s návštěvou čehokoliv... Nikdy jsem o návštěvě Indie neuvažovala, ale tohle setkání nebyla náhoda. A tak jsem začala plánovat.

Do Indie jsem letěla pro inspiraci. Místo toho jsem se ke svému nemilému překvapení vrátila s určitou "spisovatelskou paralýzou". Nemůžu říct, že by pro mne Indie byla zklamáním, protože jsem neměla velká očekávání. Věděla jsem, že tam bude vedro, nepořádek a přelidněno, ovšem přidal se k tomu ještě hrozný kravál a neodbytní prodejci a rikšové, kvůli nimž nebylo možno se někde jen tak zastavit a kochat, protože se hned rojili kolem a nabízeli své zboží a služby. Pro člověka, který miluje Island, kde je zima, čisto a liduprázdno, to je trochu peklo. A tak mi po návratu trvalo opravdu dlouho, než se mi podařilo vnořit do děje - jenže pak už to na druhou stranu nebylo k zastavení a příběh ze mne úplně tryskal.

Každopádně jsem byla nesmírně ráda, že jsem Džhánsí viděla. Nebýt toho, představovala bych si palác Lakšmí Báí asi jako z pohádek tisíce a jedné noci, nebo alespoň jako paláce v sousední Orčhe, jejíž vládce usiloval o ovládnutí Džhánsí a které skutečně berou dech. Městský palác v Džhánsí přitom víc než sídlo rádži připomíná činžák na Vinohradech. Lakšmí Báí, nebo, chceme-li, Džhánsí ki rání, nebyla bohatá panovnice. Ale svou statečností, odvahou a schopnostmi si dokázala získat respekt i svých nepřátel. Sir Hugh Rose, který dobyl Džhánsí, o ní napsal:

"Rání byla výjimečná statečností, krásou, rozumem a vytrvalostí; její velkomyslnost k jejím podřízeným byla bez hranic. Tyto kvality v kombinaci s jejím postavením z ní činily nejnebezpečnější mezi všemi vůdci povstání."

Až po návratu z Indie jsem například zjistila, že zanedbaný a nebezpečně vypadající průjezd, který jsem poblíž pevnosti procházela, je městská brána, kterou v průběhu obléhání Britové ostřelovali, a že v hradbách vedlení je dosud díra, kterou tam vystříleli. Což mi odbornice z muzea, které stojí asi dvě stě metrů odtamtud, neprozradila. Sama jsem také musela zjistit, že existuje jedna jediná písemná zpráva o obléhání Džhánsí z indického pohledu. V době, kdy se odehrávalo, tam totiž náhodou pobýval brahmínský kněz Višnubhát Godse, který putoval o Indii a o svých cestách sepsal knihu. O obléhání Džhánsí píše neuvěřitelně zajímavé věci, načerpala jsem z něj spoustu podrobností, a také vyvrací mýtus o tom, že by Lakšmí Báí skákala z hradeb na koni jako Horymír na Šemíkovi.

Indickou bárovku jsme představovali na Světě knihy a podařilo se zařídit, že tam tancovala fantastická holčička Pragati Kulkarni. Je to Indka, ale protože tu chodí do školy, mluví plynule česky. Její rodiče jsou tu pracovně. Pragati se věnuje tanci bharata, což je výrazový tanec, který vypráví nějaký příběh. Shodou okolností jsem ho v knize popisovala - Kálíbilí ho tančila na dvoře královny z Džánsí. Pragati si na Svět knihy připravila příběh o Lakšmí Báí a měla obrovský úspěch.