Do Japonska jsem se vyrazila v roce 2016, rok po cestě do Koreje. Tentokrát na dovolenou. Během tří týdnů putování po Japonsku putovaly a mne nejvíc okouzlila Kanazawa se svojí čtvrtí samurajských usedlostí, tajuplným chrámem Mjórjúdži plným pastí na vetřelce a s výrobou kimon. Bylo rozhodnuto - Bára poputuje do Kanazawy. Teď jsem ještě potřebovala vybrat vhodné období, aby se vůbec do Japonska mohla dostat. Japonsko bylo od počátku 17. století v izolaci a v podstatě nikdo nesměl tam a nikdo ven. Jenže v 19. století se situace začala pomalu měnit, Spojené státy, Británie a další země si začaly vynucovat obchod a v Japonsku se začalo objevovat víc a víc cizinců. Což postupně vedlo k turbulentním změnám v japonské společnosti a k revoluci Meidži. Její předvečer mi připadal ideální - v tomto období, kdy někteří daimjóové podporují císaře a jiní šóguna, někteří jsou ochotni obchodovat s těmi "východními barbari I" a někteří by je na potkání podřezávali, kdy se pletichaří ve prospěch té či oné strany, se mohl velmi snadno odehrát téměř špiónský příběh malé Evropanky vydávající se za maiko. Tedy vlastně za minarai, což je ještě větší gejší začátečnice než maiko.

Tuhle knihu naprosto zbožňuju.
Lemur007, Databáze knih, 27.5. 2020

Upřímně, v knížce se nedočtete všechno, co Bára v Japonsku zažila, protože se to tam prostě nedostalo. Jako třeba návštěvě onsenu, japonských termálních lázní. Bára je možná ráda, protože než přišla na to, že se do vroucí vřídelní vody neleze, ale že se jí člověk jenom polévá, málem skončila jako vařený rak. Je to jedna z bárovek, kde jsem mohla psát dál a dál a dělo by se tam toho víc a víc, jenže... Rozsah je rozsah, a já si vždycky říkám, že je lepší, když čtenář odkládá knihu s lítostí, že už končí.

HARAKIRI, NEBO SEPPUKU?

Seppuku. Slovo harakiri (doslova rozříznutí břicha) pokládají Japonci za neuctivé. Provést za určitých okolností seppuku bylo výsadou vrstvy samurajů. Mohli tak vyřešit bezvýchodnou situaci v boji, aby nepadli do rukou nepřítele, nebo tímto způsobem následovat zemřelého pána, či si zachovat čest, pokud se dopustili něčeho hanebného. Velmi často u seppuku asistoval kaišaku, který po té, co si samuraj prořízl břicho, zkrátil jeho utrpení tím, že mu jednou ranou sťal hlavu. Obvykle se této role zhosti přítel nebo příbuzný dotyčného samuraje. Seppuku byl také jediný způsob, jakým mohl samuraj pokárat svého pána, pokud nesouhlasil s jeho činy. Seppuku mohly provést i samurajské ženy. Ty ale obvykle volily jiný způsob než muži - nejčastěji si prořízly hrdlo. Japonci dbali na to, aby vypadali důstojně i v okamžiku smrti. Muži si proto při seppuku zastrčili rukávy kimona (jehož horní část si svlékli) pod kolena, takže se pak bezduché tělo skácelo na tvář. Samuraj nesměl padnout na záda. Samurajské ženy si zase svazovaly kotníky nohou, aby tělo ve smrtelných křečích neskončilo v nějaké necudné poloze. Seppuku zakázal císař Mucuhito v rámci reforem Meidži v roce 1873. To ovšem neznamená, že se od toho okamžitě upustilo. V roce 1945 například provedl seppuku admirál Takidžiró Óniši, kterému se přezdívalo "otec kamikaze". V dopise na rozloučenou se omluvil všem pilotům kamikaze, které poslal na smrt.

ŠÓGUN

Šogun byl v Japonsku vrchní vojenský velitel. V roce 1603 se nejslavnější z šógunů, Tokugawa Jejasu, chopil vlády. Neznamenalo to, že by svrhl císaře. To ai nešlo, císař je božská bytost, potomek bohyně Amaterasu, žádný obyčejný smrtelník ho nemůže nahradit. Ale může místo něj panovat a odstrčit ho do pozice, kdy jen plní náboženské úkony a "není ho důstojné" zabývat se politikou. Období 1603 - 1867 se tedy v Japonsku nazývá období tokugawského šógunátu, nebo také bakufu - to znamená vláda ze stanu (rozumějme z vojenského stanu, z jakého veleli šógunové na válečném tažení). Poslední z dlouhé řady Tokugawů, Jošinobu, řídi Japonsko v době, kdy sem začala pronikat spousta cizinců a působilo to neplechu. No, neplechu... Část knížectví chtěla cizince vyhnat, část s nimi obchodovat, schylovalo se k občanské válce. Jošinobu, kterém v roce 1867 bylo třicet let, usoudil, že jediný způsob, jak občanské válce zabránit, je předat vládu císaři. A tak došlo k revoluci Meidži.

Prolistovat knihu a koupit si ji můžete zde:

To, že se Bára jednou na svých cestách vydá do Japonska, bylo nabíledni. Japonská historie je nesmírně zajímavá, kultura populární - kdo by neslyšel o gejšách a samurajích, že? Než jsme však o japonské bárovce začali vážně uvažovat, dostala jsem nečekané pozvání letět přednášet do Soulu o svých učebnicích dějepisu. Což bylo báječné, protože sama od sebe bych se asi do Koreje nevydala, a takhle jsem víc pronikla do její historie a usoudila jsem, že tam Báru jednou pošlu. V knížce o Japonsku jsem si tedy promyšleně začala připravovat "propojku" do Koreje.

Krásně napínavé, krásně romantické, krasně napsané!!!! Kouzelný atlas putování Báry do minulosti od Veroniky Válkové je prostě kouzelný. A prostředí Japonska je vykreslené skutečně hoooodne zajímave, o tomto kusu dějin jsme se nikdy neučili, ale je tak zajímavý! A tak mam z téhle krásné knížky od Bambooku prostě velikou radost. Skvělé obohacení naší dětské knihovnicky. Krásné illustrace Petra Kopla jsou velkým plusem!
Bak, Megaknihy, nedatováno

ŠIZUOKA, NEBO SHIZUOKA?

No samozřejmě Šizuoka! Japonština nepoužívá latinku, a v češtině platí, že pokud se cizí jazyk píše jiným písmem než latinkou, přepisujeme z něj foneticky - tedy tak, jak slyšíme. On to tak dělá každý jazyk - smyslem je, aby člověk to slovo uměl přečíst tak, jak se v původním jazyce vyslovuje. Shizuoka je anglický přepis, v češtině nemá co dělat. My máme naše šikovné háčky a čárky. Takže Šizuoka, Hirošima, tamagoči, Fukušima - a pozor, správně by mělo být i cunami, ne tsunami. Tsunami je anglický přepis. Pravidla českého pravopisu povolují obojí, protože tsunami už se vžilo. Přiznejme si, že kvůli polovzdělancům, kteří mechanicky převezmou slovo z anglického textu, aniž by se zamýšleli nad tím, jestli je vůbec anglického původu a jak s ním zacházet. Já tedy píšu zásadně cunami, protože umím česky dobře.

A co to w ve slově Kanazawa? To de facto není w, ale tzv. digamma. V japonštině totiž v nezní jako v, ale spíš jako ten zvuk, který vydá Angličan, když chce říct well. A to se přepisuje právě takhle. I když to tak málokdo vyslovuje.

V Japonsku jsem už předtím jednou byla. Na vysoké škole jsem hrála v tehdy nejlepším studentském smyčcovém orchestru. Jmenoval se Pražský studentský orchestr, a protože ho vedl pan profesor Mirko Škampa (a založila ho jeho žena Vlasta Škampová), říkalo se mu důvěrně Škampáč. Byl to skutečně výborný orchestr. Nedělaly se do něj žádné přijímací zkoušky, kdo chtěl, začal chodit. Tempo ovšem bylo přímo ďábelské. Pan profesor zastával názor, že kdo chce opravdu hrát, udělá maximum, aby tempu stačil. Kdo ne, odpadne. Přirozený výběr. A fungovalo mu to. Odchoval takhle stovky skvělých muzikantů a možná tucet dirigentů. Byli jsme skvělí listaři, na mezinárodní soutěž v Neerpeltu jsme získávali nejvyšší ocenění "Summa cum laude", a také jsme dostali pozvání na mezinárodní festival v japonské Šizuoce. Abychom si vydělali aspoň částečně na cestu, měli jsme ten rok víc koncertů než filharmonie. A stálo to zato! Koncertovali jsme i před tehdejším princem a současným císařem Naruhitem a jeho manželkou Masako. A taky jsme pochopitelně trochu zlobili, lezli, kam neměli a podobně, ale to sem nepatří. Patří sem to, že když jsem plánovala Japonskou bárovku, už jsem Japonsko trochu znala.

MUCUHITO, NEBO MEIDŽI?

První císař, který se od počátku 17. století chopil vlády (do té doby vládli šógunové z rodu Tokugawa), se jmenoval Mucuhito. To bylo jeho osobní jméno. Pro svou éru, tedy pro dobu své vlády, si vybral název Meidži (osvícená vláda). Jméno éry se stává posmrtným jménem císaře. Japonci by tedy o tomto vládci nikdy nehovořili jako o Mucuhitovi, protože už zemřel. Pro ně je to tedy císař Meidži. Také císař Hirohito, který vládl za druhé světové války, je císař Šówa. Ale současný panovník je jak pro nás, tak pro japonce císař Naruhito, protože ještě neumřel.