Leonardo da Vinci - Úsměv Mony Lisy
Ve Florencii kvete umění, ale také tu zuří boj o moc mezi rodem Medicejských a Pazziů. Bára se do něj zaplete úplně nevědomky - tajný vzkaz určený jednomu z Medicejských se totiž omylem ocitne právě u ní. Situaci jí pomohou vyřešit její přátelé Sandro a Lionardo. Nádavkem Bára rozluští staletou záhadu - komu vlastně patří úsměv Mony Lisy.
Moje první "Bárovka" a líbila se mi, tak asi nebude poslední. I když nejsem cílová skupina. Dobrý nápad jak seznámit děti s dějepisem.
Sova15, Databáze knih, 7.10. 2023
Opět skvělá kniha. Nemůžu se teto série nabažit, i když je určena dětem.
Pavlnka, Databáze knih, 4.8. 2016
Úžasná... Čtivá, zajímavá a krásná. Lionarda jsem si zamilovala a Sandra zrovna tak. Jako všechny Bárovky doporučuji.
Kuxka, Databáze knih, 18.6. 2021
Prolistovat knihu a koupit si ji můžete zde:
Miluji Florencii. Byla jsem tam mnohokrát a pořád je tam co
objevovat. A tak, když jsme se v nakladatelství domluvili, že se v
jedné knize Bára sejde s Leonardem da Vinci, stačilo zavřít oči
a byla jsem na místě činu. Ano, překrásný chrám Santa Maria
del Fiore ještě nebyl tak překrásný, protože nebyl dostavěný,
ale to vůbec nevadilo. Byla to Florencie se svými křivolakými
uličkami, díky bohu bez motorek, bohužel bez kavárniček, ale za
to plná lidí v nádherném pestrobarevném oblečení, prostě
pastva pro oči. A Leonardo? Ani omylem se mi nechtělo psát o
slavném, důstojném, vousatém... celebritě. Hrozně mě zajímalo,
jaký byl Leonardo jako mladý kluk. A musím říct, že jsem si to
s ním fakt užila. Třeba jak s Bárou stavěli rogalo. To jsem se
mohla smíchy uplácat. K srdci mi překvapivě přirostl jeho přítel
Sandro, tedy Alessandro Botticelli, o kterém jsem toho předtím moc
nevěděla, znala jsem jen jeho obrazy. Je ohromující, jakými
osobnostmi se Florencie 15. století hemžila, a Bára měla možnost
se s nimi setkat. I když - je to setkání s osobností, když ani
ta osobnost netuší, že se jednou osobností stane? Třeba jako
Amerigo Vespucci, kterého ani ve snu nenapadlo, že jednou popluje
do Ameriky, jelikož ještě nebyla ani objevená, natož po něm
pojmenovaná... Při psaní jsem si skutečně mohla vybírat, s kým
ještě Báru seznámím.
Má druhá knížka o putování časem, opět super, teď už vím, že zkrátka budu vždycky chtít, aby Bára v tom čase zůstala. Najde si tam přátele, pomůže ... A pak musí pryč. Ach jo.
Nevadí, přesto už se těším na další knížku o jejím dobrodružství. ◕ᴗ◕
Andi, Databáze knih, 15.3. 2019
Při psaní jsem se málem dopustila historického omylu, když jsem popisovala dílnu mistra Andrey Verocchia, u kterého byl tehdy Leonardo v učení, a napsala jsem, že u stěny stály opřené rámy na obrazy. Hned jsem se zarazila. Vždyť jsme v patnáctém století, malovalo se už vůbec na plátno? Honem jsem to ověřila a pak rychle opravila, protože v té době se opravdu ještě malovalo jenom na dřevěné desky. Uf. Mimochodem, víte, že Leonardo zanechal spoustu skic koček a dokonce náčrtek Madony s kočkou? Možná podle něj namaloval obraz, který se nedochoval. Zajímalo by mne, kde skončil...
JAK LIONARDO MÍCHAL BARVY
Když chtěl malíř malovat, musel si barvy připravit. Nestačilo zajít do nejbližšího papírnictví. Některé barvy bylo snadné připravit, některé vyžadovaly nesmírně drahé suroviny, byli umělci, kteří si přípravu konkrétního odstínu žárlivě střežili. Tak jak to dělali?
ČERNÁ
Možná vás to překvapí, ale černá má spoustu odstínů, Číňané jich rozeznávali asi sto.
SYTĚ ČERNÁ byla asi nejjednodušší, stačilo rozmíchat saze s klihem
MODROČERNÁ se vyráběla spálením révového dříví či ovocných pecek. Popel se promyl vodou, čímž byly odstraněny anorganické nečistoty.
- ŠEDO-HNĚDO-ČERNÁ vznikla tak, že se spálené usušené vinné kvvasnice rozetřely s klihem.
MODRÁ
Modrá byla velmi drahá barva, protože se vyráběla z polodrahokamu a dalo to hrozně moc práce:
z LAPISU LAZULI: Lapis lazuli se roztluče v přikrytém bronzovém hmoždíři (přikrytý proto, aby se neprášilo a nepřišel nazmar ani ždibíček). Prášek se tře na porfyrovém kameni, proseje a znovu tluče, dokud nebude co nejjemnější. Pak se prášek smíchá s roztaveným voskem, pryskyřicí a olejem, až má hmota konzistenci těsta - má se na tom pracovat tři dny a tři noci. K tomu se přidá roztok potaše (což je dřevěný popel louhovaný ve vodě) a znovu se to hněte, až je louh modrý. Tím se extrahují modré částice do louhu a nebarevné krystalické materiály a další nečistoty zůstaly v "těstě". Modrá sedlina se pak sušila na prach.
- z AZURITU: Azurit stačilo rozemlít a vyplavit. Pokud se hydratoval, dostal malíř zelenou barvu, a v zásaditém prostřední vznikla černá.
ŽLUTÁ
AURIPIGMENTUM byl jedovatý sulfid orsenitý, krystalický nerost, který dával krásnou žluť. Asi se to jen namlelo, podrobnosti nevím.
DIANTIMONIČNAN OLOVNATÝ se získal tak, že se tavila směs sloučenin olova a antimonu s dalšími sloučeninami (chlorid sodný, kamenec, dusičnan draselný). Detailní postup neznám, ale mám pocit, že kdo chtěl namalovat sluníčko, muse být i alchymista.
ZELENÁ
Zelenou mohli malíři získat řadou způsobů. Jeden byl také pěkně drahý, protože znamenal rozemlít polodrahokam.
MALACHIT stačilo namlít. Pokud se namlel hrubě, byla k dispozici tmavozelená barva. Pokud jemně, tak světlezelená. Ale vyšlo to draho.
ZELENÉ OKRY se vyráběly z jílu. Jíl je různě zbarvený, takže poskytoval spoustu odstínů od žluté přes zelenou až po hnědavé a červené.
MĚDĚNKA je takové to zelené, co se časem objeví na měděném plechu. Odborně se tomu říká, že měď koroduje (když koroduje železo, je to zase rez). Malíři samozřejmě nečekali, až se měděnka na nějaké střeše sama objeví, ale vyráběli si ji. Polévali měděné plechy něčím kyselým - vinnou trestí, močí, octem... Pak měděnku seškrábali, usušili a uchovávali ve formě kuliček.
SMÍCHÁNÍ ŽLUTÉ A MODRÉ - to je nejjednodušší trik. Ale když nechcete na zelenou vyplácat těžce vyrobenou modrou z lapisu lazuli, sáhnete po některé z výše uvedených variant.
ČERVENÁ
Krásná červená barva, rumělka, byla přííííšerně drahá. Proto se používala málo, a proto se také falšovala. Což znamenalo, že barva při koupi vypadala krásně, ale jakmile se třeba rozmíchala s vodou nebo zaschla na obraze, barva se změnila a bylo tam třeba něco hnědého. Proto malíři raději kupovali surovinu na výrobu rumělky, CINABARIT, a připravovali si barvu sami.
- JAK POZNAT, ŽE JE RUMĚLKA PRAVÁ? Nasypat na železný plech a dát nad oheň. Jakmile cinabarit zčerná, odstavit. Pokud po vychladnutí opět zčervená, je to pravý cinabarit. Pokud ne, místo cinabaritu v ní nejspíš bylo vápno nebo cihla.
- JAK SI Z CINABARITU PŘIPRAVIT RUMĚLKU? Dejme tomu, že se vám podařilo koupit nefalšovaný cinabarit. Pak ho musíte roztlouc a rozemlít a máčet ve vodě. Čím více ho v čisté vodě budete roztírat, tím kvalitnější rumělku dostanete.
- CO KDYŽ NA RUMĚLKU NEMÁM? Připravíte si levnější červenou ze suříku (neboli z minia). Ale je to jedovaté.
Vítejte ve Florencii!
Fotogalerie
Čtenářům bárovek to snad není nutné zdůrazňovat, ale přeci jen... Prohlížíte si moje vlastní fotky. Možná se vám některá bude fakt líbit a stáhnete si ji. Pokud ji někde použijete, musíte mne uvést jako autorku, aby to nebyla krádež.
Reference
Skvělá knížka, neteř je z ní nadšená, přečetla ji jedním dechem! Knížka ji provedla časem v dobách Leonarda da Vinci. Knížka prý byla napínavá od začátku až do konce. Hlavní hrdinové řešili záhadu, která se týkala Mony Lisy. Knížka je propojena s faktickou historií. Za mě super kombinace - neteř si přečetla napínavý příběh, které má ráda, a k tomu se dozvěděla něco zajímavého z historie. Dávám 5 hvězdiček:-)
Adéla147
Megaknihy, nedatováno
Tak jsem se dal tuhle zimu definitivně na dětskou literaturu :-) Pátou
"bárovku" jsem přečetl s chutí opět za nějaké 3-4 dny na chatě na
Vysočině s děckama. Po předchozích starověkých a pravěkých "těžkých"
dobách to byl tentokrát výlet do barevné kvetoucí Florencie quatrocenta.
Protože tehdy tady kvetly můzy jako nikdy jindy a potkávalo se tu tolik
géniů vedle sebe, signora Bára ani nepotřebovala žádného fiktivního
průvodce, ale vystačila si se samými reálnými postavami. V dobách
Lorenza Nádherného to byl zlatý věk renesance. Opět velmi vtipné a
poučné.
Dobře si vepište do paměti ty dva portréty od báječného ilustrátora
Petra Kopla na obálce. Jsou to skutečné podobizny spolužáků z dílny
Andrea Verrocchia - Leonarda a Sandra Botticelliho.
Martin Č.
Databáze knih, 16.2. 2022
Geniální způsob, jak děti nadchnout pro historii. A pro opravdu renesanční postavu. Vzít dívku věku okolo šesté třídy a nechat ji putovat v čase... Bára potká leonarda dá Vinciho. Super popis z očí dívky. Je znát, že autorka má výborný dějepisný přehled, však také je autorkou učebnic dějepisu pro základní školu, ale také má smysl pro dobrodružstvi, výborné je to. Opravdu skvělá knižní série pro deti!!
ArminHFL
Megaknihy, nedatováno
Fantastická kniha!!! Autorka naprosto perfektně vylíčila Leonardovu osobnost, jeho nadšení, zvídavost, ale i genialitu. A to, že si na podobné "leonardoviny" našel zrovna Báru byl od autorky naprosto úžasný nápad. Čtenář zjistí spoustu informací o tom, jak to ve Florencii chodilo. Seznámíme se s dalšími známými osobnostmi jako je Sandro Botticelli, Amerigo Vespucci, Lorenzo a Giuliano Medicejští a uděláme si představu jak bylo Florencie doslova "prošpikována" osobnostmi, jejichž význam oceňujeme i dnes....
sifka
Megaknihy, nedatováno
Další ze série knih z mé oblíbené historie mi příjemně zkrátila čekání
na chodbě, když jsem se připravovala na to, že půjdu jako další před
soutěžní porotu. A jelikož byly některé scény s Bárou a Lionardem extra
vtipné - potažmo někdy i se Sandrem - vůbec se o mě nepokoušela tréma,
za což jsem moc ráda. Na odlehčení atmosféry tedy vřele doporučuji.
Zdálo se mi to, nebo Bára v tomhle díle nebyla tolikrát vyvedena z omylu
jako v těch minulých? Že by se učila přijímat věci kolem sebe, nebo je
to prostě proto, že už toho hodně z minulosti pochytila? O tom můžu jen
dumat.
Oba dva další hrdinové mi byli velmi příjemní, ale co si budeme povídat,
Lionardo přece jen o něco víc. Zajímalo by mě, jestli měl skutečný da
Vinci taky takové charisma.
A na konec jsem ráda, že se Terka nic nedozvěděla. Bára měla pravdu,
když si v jednu chvíli pomyslela, že ve dvou by to nebylo ono.Klikněte a můžete začít psát. Voluptatem quia voluptas sit aspernatur aut odit aut fugit sed quia consequuntur.
any333
Databáze knih, 18.1. 2018
Kniha mě nadchla - vlastní vypravování i odlehčený styl psaní. Třebaže nepatřím k cílové skupině, knihy série Kouzelný atlas se mi velmi líbí. U této jsem se přímo přenesl do Florencie 15. století. I ilustrace jsou výborné. Přestože tyto knihy jsou v knohovně, líbí se mi tak, že jsem si je začal kupovat jako ebooky.
Bulba
Databáze knih, 16.10. 2017
Leonardo da Vinci je podle mě jedna z nejlepších knih od spisovatelky Veroniky Válkové ze série Kouzelný atlas putování časem. Knížka má spád, baví, zajímavé téma. Na těchto knihách miluju, že zabaví vaše dítě a ještě se při četní těchto knih učí. Autorka ukáže v knize osobnosti, atmosféru doby, způsob života a mnoho dalšího. Prostě skvělé. Opravdu ji obdivuji. Bravo, bravo, jste úžasná spisovatelka!
Knihoholka
Megaknihy, nedatováno
Moc krásná kniha. Velice doporučuji. Těžko najdete hezčí beletrii historického tématu pro děti, která fakt bavi i dospělé. Jako třeba mě. Mě bavila. Veronika Válková je super. Ještě jsme od ní nečetli knihu, která by mě naprosto nefascinovala. Opravdu doporucuji všema deseti, je prostě skvělá!!! Mám toto téma moc ráda, takže jsem si Úsměv Mony Lísy s chutí přečetla i jako dospělá. Bavilo mě to dost!