Úžasné Bářino dobrodružství. Tohle mě obzvláště bavilo, protože mám ráda Island a něco nového jsem se o něm díky knize dozvěděla.
Lemur007, Databáze knih, 23.1. 2019

V roce 1627, kdy v Evropě, jak ví každé malé dítě, zuřila třicetiletá válka, se objevily u islandských břehů podivné lodě. A z nich vyskákali podivní lidé. Piráti. Piráti ze severní Afriky, z Alžírska. To, že Islanďané jejich nájezd dodnes nazývají Tyrkjáránid, tedy něco jako turecká loupež, nemá s Turky nic společného. Islanďané odtržení od zbytku světa v té době měli i velmi matnou představu, jak vypadá veverka, protože na Islandu nežije (ale znali ji z mytologie, veverka Ratatösk běhá po posvátném dubu Yggdrasilu), natožpak aby dokázali odlišit jednoho machometána od druhého. Piráti přepadli městečko Grindavík, kde to až do sopečných erupcí v roce 2023 a 2024 byla největší událost, o které se pořád mluvilo. Pak se piráti vrhli na Vestmanské ostrovy. Hltala jsem příběhy nešťastníků, kteří byli zotročeni a odvlečeni do čtyřicetistupňových veder. Řada jich pomřela, po mnohých se slehla zem, někteří se ale svým pánům zalíbili, protože byli chytří a pracovití, a ti si získali dobré postavení a dokonce svým krajanům pomáhali. Síra Olaf se v Alžíru moc neohřál (tedy vedro mu bylo, ale nepobyl tam moc dlouho).

Piráti ho chtěli využít jinak. Protože zjistili, že je to vzdělaný a vážený pán, poslali ho pro výkupné k dánskému králi, jelikož Island byl tehdy dánský. Ale jeho ženu a děti si nechali v podstatě jako rukojmí. Olafa převezli přes středozemí moře do Itálie a tam ho nechali, ať si poradí, jak umí. Bez peněz, bez prostředků, pána starého šedesát tři let, což tehdy byl pomalu stařec nad hrobem. Síra Olaf se vydal válkou rozbouřenou Evropou na sever. Cesta to byla náročná, občas narazil na nějakého dobrodince, který ho kousek svezl, občas spíš na lumpy. Nejsmutnější mi přišla příhoda, kdy klepal na dveře nějakého kláštera a doufal, že ho nechají přespat a dají mu najíst. Mniši otevřeli, zeptali se, odkud je, a když řekl, že z Islandu, přibouchli mu dveře před nosem se slovy, ať mu pomůže Luther. Islanďané byli totiž luterání. Síra Olaf se přesto do Kodaně dostal. Krále ovšem tou dobou pár Islanďanů v Africe vůbec nezajímalo, měl úplně jiné starosti. Jak už víme, probíhala třicetiletá válka, a fázi v letech 1625 - 1629 se říká válka dánská, protože tehdy největší tíži války na svých bedrech neslo právě Dánsko. Síra Olaf se tedy na Vestmanské ostrovy vrátil s nepořízenou. Zhruba o deset let později, kdy se do války zapojila i Francie (válka francouzsko-švédská), se král na své nebohé odvlečené poddané rozpomněl. Z těch asi 500 zajatců se podařilo vykoupit 50, zbytek už nikdy nikdo nedohledal (až na těch pár, kteří se vrátit nechtěli, protože se jimpodařilo vybudovat lepší existenci, než měli na Islandu). Mezi navrátilci byla i Olafova manželka. Přestože se deset let neviděli a zažili toho tolik, co jiní za celý život ne, dokázali se k sobě vrátit a žít dál jako manželé. Se svými syny, kteří od nich byli odtrženi hned po příjezdu do Alžíru, se však už nikdy nesetkali.

NEJSLAVNĚJŠÍ ZAJATKYNĚ

Pro nás je to pochopitelně Bára, pro Islanďany nikoliv. Pro ty je to Guðríður Símonardóttir, tedy Guðríður, dcera Simonova. Její manžel Eyjólfur, syn Sölmundův, pirátům unikl a zůstal na Vestmanských ostrovech. Guðrídě se podařilo poslat mu v roce 1631 dopis, který se dochoval do současnosti, a byla mezi těmi, které se podařilo v roce 1636 vykoupit. Její a Eyjólfův syn ale zůstal v Alžíru. Vykoupené Islanďany přivezli do Kodaně, kde, protože žili skoro deset let mezi muslimy, bylo nutno obnovit a upevnit v nich křesťanskou víru. To dostal za úkol tehdy dvaadvacetiletý kněz Hallgrímur Pétursson. Co čert nechtěl, Hallgrímur a  Guðríður (která byla o 16 let starší než on) se do sebe zamilovali. Nezůstalo u toho, Guðríður otěhotněla a malér byl na světě, protože se dopustila cizoložství, a za to byl tehdy trest smrti. Naštěstí se zjistilo, že se Eyjólfur několik měsíců před tím utopil na moři, Guðríður tudíž byla počestnou vdovou a mohla si jaksi dělat, co chce. Takže se s Hallgrímem vzali, vrátili na Island, narodil se jim chlapeček a šťastně spolu žili až do smrti (Guðríður zemřela r. 1682, tedy v 84 letech, Hallgrímur jako šedesátiletý v roce 1674). Hallgrímur byl celý život pastorem (luteránští kněží se smějí ženit) a stal se jedním z nejslavnějších islandských básníků.

Prolistovat knihu a koupit si ji můžete zde:

Super, super, super, strhující děj, sympatická hlavní postava, Veronika Válková je naprostá knižní bohyně :)
Alča, Knihy Dobrovský, nedatováno

Tahle bárovka vznikla opravdu zajímavým způsobem. V roce 2009 jsem letěla na Island na přípravnou návštěvu v rámci výměnného projektu, který jsme plánovaly s kolegyní pro naše studenty. A protože nám zbyla chvilka času, rozhodly jsme se zaletět na Vestmanské ostrovy u jižního pobřeží. Byl to fantastický výlet. Ostrov Heimaey, který je z celého souostroví jediný obydlený, postihla v roce 1973 katastrofa - vybuchla na něm sopka. Bylo to v noci a v zimě, ale Islanďané jsou na sopky kadeti a během 30 minut už evakuovali první obyvatele. Heimaey je totiž rybářský ostrov, v přístavu kotvilo asi 70 lodí, takže se hned pustili do práce. Tvrdí se, že nedošlo k žádným lidským obětem. Já jsem ale slyšela, že jedna byla. Feťák, který chtěl využít situace a vykrást lékárnu, ve které ho to zavalilo. Část města zalila láva. Erupce trvala celých pět měsíců. Ale pak se lidé vrátili a ostrov zase ožil. Bylo zvláštní procházet se po  hřbitově domů. Tam, kde městečko zmizelo pod lávou, to vypadá jako úplně normální islandská krajina, ale pod nohama chodce se skrývají domky. Některé jsou 16 metrů hluboko, jiné až 40. Jejich majitelé na místa, kde domy stály, umístili pomníčky. No a na takovémhle prazvláštním ostrově jsem narazila na prazvláštní příběh...

Tuhle autorku prostě zbožňuji, i když jsem dospělá. Znovu jsem se dozvěděla spoustu zajímavých informací. Větou bez samohlásek boduji u svých vlastních dětí :)
Pavlnka, Databáze knih, 27.6. 2016

TŘICETILETÁ VÁLKA  A ISLANDŠTÍ ZAJATCI

To, že začala v roce 1618 pražskou defenestrací a skončila 1648 vestfálským mírem, ví každé malé dítě. Historici ji ale dělí na několik etap podle toho, kdo byl v tu chvíli hlavním oponentem Habsburků:

• 1618 - 1620 válka česká: jak jste si určitě všimli, končí porážkou stavovského vojska na Bílé hoře
  
• 1620 - 1623 válka falcká: boje se přesunuly do Falce, protože tam z Čech uprchl náš "zimní král" Fridrich Falcký, kterého české stavy zvolily jako krále po smrti císaře Matyáše. Nevybraly si ho náhodou - byl to zeť anglického krále, jediného nekatolického veličenstva v Evropě. Čeští stavové si mysleli, že Jakub VI. zeťáčka na trůně podrží, ale on pro něj nehnul prstem.
  
• 1625 - 1630 válka dánská: po dvou letech jakéhosi pochybného klidu se boje rozhořely znovu. Vznikla koalice Dánska (dodá armádu vedenou generálem Mansfeldem, který původně bojoval za české stavy), Nizozemí (dodá finance) a Anglie (dodá morální podporu). A Dánsku začalo být horko. Hned v dubnu 1626 porazil generála Mansfelda Albrecht z Valdštějna. V srpnu téhož roku zvítězil další císařský velitel, Tilly, nad dánským králem Kristiánem IV. A hned příští rok napadli Island piráti. Je dost pochopitelné, že za takovéhle situace Kristána nějakých pět set unesených Islanďanů vůbec nezajímalo. Měl zásadnějších starostí až nad hlavu.
  
• 1630 - 1635 válka švédská: Dánové proti Habsburkům nezvládali, dokonce museli uzavřít mír. To znepokojovalo Francii, která byla Habsburky vlastně obklíčena - oni totiž nevládli jen ve střední Evropě, ale i ve Španělsku. A tak Francie popíchla Švédy, aby se do Habsburků také pustili, ona že jim pomůže finančně. Jenže Švédům se nedařilo, dokonce hned v roce 1631 padl jejich král Gustav II. Adolf. Jeho dědička, královna Kristina, byla příliš mladá, aby vládla sama, a zastupovali ji regenti.
  
• 1635 - 1648 válka francouzsko-švédská: Francouzi pochopili, že pouze fandit a platit Švédům nepomůže, a tak se do války vložili také. Jako jediní nemohli tvrdit, že jim jde o náboženství, protože byli stejně jako Habsburkové katolíci. Museli rovnou přiznat, že chtějí oslabit vliv Habsburků. Válka se táhla ještě dlouhých třináct let, než byl uzavřen definitivní mír. Dánskému králi se trochu ulevilo, a tak se o unesené Islanďany začal zajímat. V roce 1636 bylo vykoupeno několik z nich, a další v roce 1645. Celkem se jich na svobodu dostalo asi 50, ale ne všichni se vrátili na Island (zemřeli cestou nebo zůstali žít jinde).