Za mě velký DÍK paní Válkové za takovou knížku. Pro děti vydařeně popsané a srozumitelné. Věřím, že to v každém dítěti vyvolá spoustu otázek. Nenásilné vzdělávání. Velký palec nahoru!
Zupri, Databáze knih, 26.1. 2017

Už roky vím, že bárovky mají zvláštní kouzlo. Něco jiného v nich nacházejí děti a něco jiného dospělí. Nepíšu to s tím záměrem, prostě to tak je. U téhle bárovky, která patří mezi absolutně nejprodávanější knížky série, je to nejmarkantnější. Tu totiž dospělí nechtějí číst vůbec. A někteří se ji bojí dát přečíst svým dětem. Je to tím, že dospělí na rozdíl od většiny dětí už vědí. Vědí, kam ty vlaky z Terezína odjížděly. Ale děti zatím ne. Pro děti je to další Bářino dobrodružství, poněkud temnější než ostatní, a teprve když dočtou i kapitolu, která se odehrává po Bářině návratu na půdu, a dohledají si nějaké informace, zjistí, že konec je opravdu velmi smutný. Popláčou si. Což je dobře, protože nad tím, co se za druhé světové války dělo, by plakat měly.

K napsání téhle knížky mne inspirovali moji vlastní studenti. Měla jsem ve třídě slečnu s židovskými kořeny, v jejíž rodině se o tomto původu sice nemluvilo, ale ona se toho stejně dopídila, a mladého muže, jehož tatínek se narodil jen díky tomu, že se dědečkovi podařilo uprchnout z koncentračního tábora v Mauthausenu. V maturitním ročníku jsme jeli na exkurzi do Osvětimi. Pozdě odpoledne jednoho nevlídného sychravého podzimního dne jsme procházeli vyhlazovacím táborem v Březince, valem se stmívalo a člověk až fyzicky cítil, jako by se v šeru mezi troskami ubikací houfovaly neusmířené duše. Nevím, co se tomuhle mládenci honilo hlavou, když jsme spolu mlčky kráčeli daleko za ostatními, ale já jsem si tehdy říkala, jak jsem ráda, že se jeho dědečkovi ten husarský kousek povedl, protože kdyby v tom koncentráku zůstal, tak by mi ve třídě tenhle nadaný rošťák dost chyběl. Vzápětí jsem si uvědomila, že by mi vlastně nechyběl, protože kdyby se nenarodil, tak bych ho vůbec neznala. V tu chvíli mi došlo, že ani netuším, kolik studentů mi... nechybí. Protože jejich dědečkové a babičky z těch koncentráků neunikli. Těm všem jsem svou knížku věnovala.

Při práci na Terezínském ghettu jsem měla obrovskou výhodu, protože jsem v té době do Terezína už roky jezdila na semináře se svými studenty, znám ho tedy jako své boty a mohla jsem psát hodně věrně podle skutečnosti. Když jsem měla knížku hotovou, shodou okolností jsem byla zrovna zase na semináři v Terezíně, a abych v ní neměla nesrovnalosti, poprosila jsem, jestli bych mohla nahlédnout do transportní listiny a ověřit čísla, pod kterými byli Bářini kamarádi Petr Ginz, Hanuš Beck, Jirka Brady a Kurt Kotouč a jejich učitel Valtr Eisinger do transportu zařazeni. Jak jsem listinu procházela, najednou se ve mně srdce zastavilo. Krom reálných osob jsem si totiž do příběhu také nějaké vymyslela, třeba bratry Maxe a Samuela. Právě jejich jména jsem teď viděla v té listině... V knize příjmení neměli, v transportní listině ano. Max Thalheimer a Samuel Thalheimer, jediní dva muži tohoto příjmení v celém transportu, v řádcích hned pod sebou. Musím říct, že mne úplně zamrazilo. Hned po návratu jsem se pustila do hledání informací o těch dvou. Docela se mi ulevilo, když jsem zjistila, že to byla jen náhodná shoda jmen, že dokonce nepocházeli ani ze stejného státu, a že do svých knih tedy nevědomky nevyvolávám duchy zemřelých.

SOUBOJ ČTENÁŘŮ

V roce 2015 byla kniha zařazena do souboje čtenářů. Nevím přesně, podle čeho jsou tituly vybírány, ale prý jsou to nejčtenější knihy v předchozím roce, respektive nejpůjčovanější v knihovnách, a hlasují o tom knihovníci. Soutěž pořádá organizace Rosteme s knihou a spočívá to v tom, že školy, které se zapojí, dostanou balíček pěti knižních titulů, děti to pečlivě pročtou a pak na Světě knihy soutěží, kdo si toho z knih víc pamatuje. Takže nevyhrává kniha, ale děti. A já si moc vážím toho, že se do téhle soutěže probojovala.

Uf tak to bylo něco, i když původně kniha byla určena pro syna..... Silný příběh, kniha se čte jedním dechem.
IrisPiris, Databáze knih, 18.2. 2022

HOLOCAUST , nebo HOLOKAUST?

Samozřejmě HOLOKAUST, a hned vám vysvětlím proč. Začneme tím, že čeština z jiných abeced než z latinky přepisuje foneticky. Proto píšeme Puškin (z azbuky), a nikoliv Pushkin, Hirošima (z japonského písma), nikoliv Hiroshima a podobně. Holokaust je řecké slovo. Znamená zápalnou oběť, při které je obětina kompletně spálená (holos = celý, kaustos  = spálený). Řečtina, jak všichni víme, používá alfabetu. Tudíž přepisujeme foneticky. Nehledě na to, že řečtina ani hlásku "c" původně vůbec neměla, nevyvinula si pro ni tedy ani písmenko. Až byzantská, tedy středověká řečtina, začala "c" používat, ale protože to písmenko prostě v alfabetě nemá, přepisuje ho jako "ts", tedy tau+sigma. Tvar "holocaust" je anglicismus a nemá v češtině vůbec co dělat. To je úplně stejné, jako bychom psali o tom Pushkinovi. A nic na tom nezmění fakt, že vám slovo holokaust podtrhávají textové editory (které to naučil někdo, kdo si myslí, že každé cizí slovo je anglické). Taky můžete používat židovský termín šoa (který se píše šoa, ne shoa, a nikdo to neplete...).

Kniha na kterou nikdy nezapomenu.
Lemur007, Databáze knih, 18.1. 2019

Prolistovat knihu a koupit si ji můžete zde:

Tato kniha si mě okamžitě podmanila. Dojemné, pravdivé... prostě úžasné. Příběh byl sice smutný, ale o tom tato knížka je. Zkrátka je důležité, abychom si vážili toho, co máme, a to i v této nepříjemné době.... Je to první kniha, kterou jsem od této autorky četla, a určitě ne poslední!
Annie162, Databáze knih, 1.5. 2021

Krásně napsaná dojemná kniha. Autorka toto těžké téma 2. sv. války nenásilnou formou zpracovala nelehký život v ghettu pro dětské čtenáře. Čteno se synem. Doporučuji.
KatyM., Databáze knih, 1.3. 2024

Knížka sice pojednává o době, kdy byla druhá světová válka v plném proudu, ale nezaškodí připomenout si, co k ní vedlo. Podívejte se na video.