Nádherná kniha,Bára je velice sympatická a uvěřitelná.Už se nemůžu dočkat nové knihy.
Psáno moc příjemným stylem.
MirijamFrankl, Databáze knih, 9.10. 2016

V knize jsem si dovolila takové drobné libůstky, které ocení znalci islandských ság. Jednou z reálných postav, která v knize vystupuje, je Kolskegg Hámundarson z Hlídarendi. Objevuje se v jedné z nejslavnějších islandských ság, v Sáze o Njálovi. Jeho bratr Gunnar patřil podle ságy k nejlepším mužům na Islandu. Gunnar byl nejen vynikající bojovník a dobrý hospodář, ale i moudrý muž. Špatně se však oženil a jeho žena proti němu poštvala řadu lidí. Jednou Gunnara a Kolskegga přepadla přesila skoro dvaceti bojovníků. Bratři se ubránili, Kolskegg zabil dva chlapy, Gunnar asi šest. Načež při odjezdu Gunnar prohodil: "Možná jsem zbabělejší než ostatní, protože se více než jiní rozpakuji někoho zabít." Jako chápete, po té, co jich šest zlikvidoval... No, dopadlo to tak, že oba bratři byli odsouzeni na tři roky do vyhnanství. Gunnar si odjezd nakonec rozmyslel, a jak to s ním dopadlo, se dozvěděl Kolskegg od Illugiho, to si můžete přečíst v knížce. Když se později Bára v knize Mezi piráty - dobrodružství za třicetileté války dostane na Island, dozví se také, jak to bylo dál s Kolskeggem - a ani to jsem si nevymyslela, to je přesně podle té ságy.

V Novgorodu, kde Bářino dobrodružství začíná, jsem byla. Jeden čas jsem totiž jezdila jako průvodkyně cestovky a krom Islandu a Podkarpatské Rusi jsem prováděla na tzv. Velké severní cestě, která vedla přes Pobaltí do Ruska a pak Karelskou šíjí na sever a přes Finsko a Švédsko zpátky. Bylo to velmi dobrodružné rozbitým autobusem mimo dosah civilizace v našem smyslu počínaje až po setkání s opilými lovci medvědů na březích krásného jezera konče. Takže ti neodbytní komáři, kteří Báru ožírají a na které nezabírá krom intenzivního mávání větví vůbec nic, to není fikce, ale osobní zkušenost.

DNĚPERSKÉ PRAHY

Dnes už všechny neexistují, protože se v těch místech rozkládá obrovská přehrada. Prahy (katarakty, možná by se dalo říct i peřeje) byla divoká místa na řece, kde se voda valila soutěskami a přes kameny. Dněperských prahů se uvádí sedm nebo osm nebo devět. Známe je i v trochu jiném kontextu než jsou varjagové - všichni už určitě slyšeli slovo Záporoží, záporožská síč nebo záporožští kozáci, Záporožci. Oblast "za prahy", ukrajinsky "za porohy", tedy na dolním toku Dněpru, je ono Záporoží, domovina proslulých kozáků.

Dnes mají prahy svoje moderní ukrajinské názvy, s historickými pojmenováními je to složité. Ze slovanských pramenů neznáme žádná, ze severských pouze Aífur, protože je jeho jméno vytesánu na runovém kameni v gotlandském Pilgårds - vy už víte, kdo a proč tento kámen vztyčil. Všechna ostatní jména nám zanechal ve svém díle byzantský císař Konstantinos VII. Porfyrogennétos (nar. 905, vládl 913 - 959). Jeho mateřštinou byla řečtina, takže ta jména máme procezená řečtinou a alfabetou a ještě císařovou snahou o etymologii. Je to tedy opravdu komplikované.

ESSUPI (Polykač) - někdo se ovšem pokouší o výklad "horní výběžek" nebo dokonce ze slovanštiny "ne spi", tedy buď bdělý. No nevím.

BARUFOROS (Síla vln) - koncovka je řecká (pisatel tady byl přemožen svou mateřštinou, znal jména jako Christoforos, tedy Krista nesoucí, nebo Níkéforos, přinášející vítězství). Jméno asi původně znělo spíš Bárufoss, tedy vodopád vln nebo něco v tom smyslu. Slovanský název byl Volninskoj, Volnoj, což ale nebude souviset se slovem volný, ale vlna (volna).

STRUKUN (Honicí pes nebo malý vodopád) - v řečtině se jméno tohoto prahu objevuje i ve variantě Struvun, a to některé badatele vede k teorii, že by jméno mohlo být odvozeno od ukrajinského slovesa strybati, což znamná skákat, a znamenalo by to "skákající". Dnes se prý jmenuje Ličnoj nebo Lizjanka.

GELANDRI nebo GJALLANDRI (Ječící, Řvoucí) - dnes Zvonec Zvonskoj, Zvoněckoj (což je překlad - české slovo "zvon" vzniklo ze slovesa "zníti", a v jiných slovanských jazycích od stejného kořene vznikla jiná slova, která vyjadřují hlasitý zvuk)

ULVORSI (Vlčí ostrov) - pravděpodobně vzniklo ze slova Úlfarsey. V bouřlivém toku Dněpru byl ostrov, který dal prahu jméno. Buď se jmenoval Vlčí ostrov (Úlfur je vlk), nebo dostal název po muži, který se jmenoval Vlk (taky Úlfur), nebo po muži, který se jmenoval Úlfar, ale to je dost divné, protože to je plurál od vlka (jmenovat se Vlci???).

LEANTI (Smějící se, Smíšek) - někdo to ale odvozuje od slovanských variant slovesa "líti", takže něco jako lijíci.

AÍFUR - jméno tohoto jediného prahu máme doložené i v severských pramenech. Ale to, že známe přesnou severskou podobu jména, vědcům moc nepomohlo v rozklíčování významu. Takže někdo tvrdí, že to znamená "Nenasytný", někdo, že "Vždy divoký", někdo by přísahal na "Věčný hukot".  Každopádně Slované prahu říkali Nenasytec či Nenasyt. Dnes se mu říká Nenasytec (nenasytný), Revučij (řvoucí) nebo Peklo. Je to největší a nejnebezpečnější z prahů, široký kilometr, dlouhý dva a půl, a jeho hukot je prý slyšet na několik kilometrů.

JAK JEN SE TO MĚSTO JMENUJE?

Nevybavuji si jiné město, které by tolikrát změnilo jméno. Vezmeme to pěkně popořadě:

BYZANTION - v roce 667 př.n.l. si tu během velké řecké kolonizace založili kolonii občané Megary z Attiky. Pozor, je to to Byzantion! Takže jedeme do Byzantia, povolení dáváme Byzantiu, koukáme na Byzantion, stejně tak na něj i voláme, mluvíme o Byzantiu a hodláme skoncovat s Byzantiem. A vyslovuje se to tak, jak je to napsané, protože je to řecké slovo (Římané to přepisovali jako Byzantium, a pak se to vyslovovalo Byzancium - ale respektujeme originál). Od názvu téhle osady je odvozen pozdější název východořímské říše, Byzanc (a pozor, sice je to Byzanc bez Byzance, ale adjektivum je byzantský!)

KONSTANTINOPOLIS - v roce 330 n. l. usoudil císař Constantinus, že je toto místo pro správu obrovského imperia strategičtější, a přenesl sem hlavní město. Se skromností sobě vlastní ho pojmenoval po sobě - Konstantinopolis, tedy Konstantinovo město (polis znamená řecky město, no, spíš městský stát, ale to by bylo na dlouho). A zase pozor. Constantinus byl Říman, takže se píše s C. Ale název nového města je řecký, řečtina písmenko C nemá (původně neměla ani hlásku C), takže Konstantinopolis se píše s K. Můžete psát i říkat také Konstantinopole (jako třeba akropole nebo nekropole). Dvojnásobně pozor při skloňování - je to femininum. Takže Konstantinopole (nebo Konstantinopolis) bez Konstantinopole jako růže bez růže. Úplně stejně jako třeba Neapol bez Neapole (původní název je totiž Neápolis - nové město, byla to řecká kolonie). Nebo Tripolis bez Tripole (Trojměstí). Pokud někoho uslyšíte mluvit o Tripolisu nebo Konstantinopolisu, vysvětlete mu, jak je to správně, protože takovéhle tvary jsou prostě fuj, i když zazní (bohužel) v televizi a svědčí o nevzdělanosti toho, kdo je vypustil z úst.

MIKLIGARDAR - když začali v 9. století Konstantinopoli svými návštěvami obtěžovat varjagové, pojmenovali si ji po svém - Velké město (mikli znamená v islandštině pořád ještě velký). To ona byla. A nejen pro varjagy, kteří do té doby většinou ani neviděli kamenné stavby.

CAŘIHRAD - takhle Konstantinopoli nazývali Slované už v 9. století. Samozřejmě název přizpůsobovali podle toho, jakým konkrétním slovanským jazykem hovořili (třeba Cargrad). Znamená to "císařovo město". K tomu musíme znát trochu etymologie. Slovo císař pochází ze jména Caesar. Germáni se do kontaktu s Římany dostali dříve než Slované, a tak toto slovo převzali ještě v době, kdy ho Římané vyslovovali Kaesar - a je z toho Kaiser. Slované si ze jména Caesar podle chuti vyrobili buď císaře - nebo cara. To máme první půlku slova. Ta druhá souvisí se slovesem hradit, ohradit. Hláska H je relativně mladá, v češtině vznikla asi až ve 13. století (stejně jako ř), takže hrad a grad znamená prakticky totéž - nějaké ohražené (tedy opevněné) místo. V češtině ze společného slovanského základu vznikl hrad, ale třeba v ruštině gorod, což znamená město - a už víme, jak jméno Cařihrad vzniklo.

ISTANBUL - všude se dočtete, že je to turecký název tohoto města, a vsadím se, že Turci si to myslí také. Ale není. Vznikl ovšem až po dobytí Cařihradu (nebo Konstantinopole, vyberte si) Turky v roce 1453. Byzantici (no, vlastně klidně můžeme říkat Řekové) toužili město osvobodit. Vrátit se do něj. A tuhle myšlenku formulovali stručnou větičkou "do Města", rozumějte "zpátky do Města". Všem bylo jasné do jakého, protože Město bylo jen jedno. Stejně jako pro Římany Urbs znamenala pouze a výhradně Řím, pro Byzantince byla Polis pouze a výhradně Konstantinopolis. Ta větička se řecky napíše takhle:

Klasická řečtina by to přečetla "eis tén polin", ale byzantská a moderní to vyslovuje jinak, jako "ís tín polin". No a z toho ístínpolin už máte Istanbul raz dva.

Prolistovat knihu a koupit si ji můžete zde:

Vikingové nejsou jen dobrodružná kniha, vikingové jsou superdobrodružná kniha, a pro ty co mají rádi romantiku, je jí tam taky trochu :)
Alča, Knihy Dobrovský, nedatováno

Nechala jsem Báru, aby se potkala s vikingy na území Kyjevské Rusi, takže to vlastně nejsou vikingové, ale varjagové. Tak se totiž seveřanům v téhle oblasti říkalo. Slovo pochází ze severského vaerengar, což znamená  - no, čeština to jednoslovně nepřeloží. Je to ten, kdo si s ostatními přísahal. Takže člen takového, řekla bych, v tomto případě dočasného bojovnicko-kupeckého bratrstva. Mimochodem, slovanské jazyky toto slovo převzali. Ruština z něj má slovo vrag (nepřítel), ukrajinština voroh (nepřítel) a čeština vrah (ten, kdo někoho záměrně zabije, tedy zavraždí).