Veronika Válková

Pokud v bárovkách najdete nějaké autobiografické rysy, je to správně. Prostě píšu to, co by mne jako dvanáctiletou bavilo číst. Takže - ano, také jsem chodila na gymnastiku (a moc mne to nebavilo), ano, také jsem se učila hrát na klavír (což mne docela bavilo), ano, také jsem skoro celou základku chtěla jít studovat veterinu a ne, nechodila jsem na francouzštinu (ale na angličtinu, protože ve škole se tehdy učila jen ruština). A máme s Bárou narozeniny ve stejný den. Zbytek neprozradím.

Vystudovala jsem výtvarnou větev Gymnázia Na Pražačce, kam jsem se po pár letech vrátila učit a učím tam pořád, latinu a historii a rétoriku. Tu latinu a historii jsem studovala na Karlově univerzitě a k latině jsme měli povinně i čtyři semestry starořečtiny, a to byl fakt masakr. Ale číst texty staré dva a půl tisíce let, v případě Homéra i starší, to je... to je prostě něco fantastického. 

Vždycky jsem se ráda věnovala hudbě. Krom klavíru a zobcové flétny jsem hrála i na kontrabas v tehdy nejlepším studentském orchestru - no vlastně v Evropě, protože jsme vyhrávali i mezinárodní soutěže, třeba v belgickém Neerpeltu. Jmenoval se Pražský studentský orchestr a vedl ho pan profesor Mirko Škampa, tak se mu říkalo Škampáč. Hráli jsme i na mezinárodním festivalu v japonské Šizuoce. Zpívala jsem taky v několika sborech, hodně nosný pro mne byl Byzantion. Moc mne těší, že stále vystupují v šatech, které jsem pro ně před bratru třiceti lety navrhla já.

První kniha mi vyšla v necelých třiadvaceti letech. Jmenuje se Wetemaa - kniha osudu jedenácti družiníků krále Gudleifra a získala cenu za nejlepší fantasy roku. Měla úspěch, a tak přišel další díl, pak další... Dnes už kultovní série jich má sedm. Což neznamená, že je to číslo konečné. První knihu jsem si sama ilustrovala, druhou také, a dokonce jsem malovala i obálku. Jenže s prací a psaním knížek se pak už nedalo stíhat úplně všechno.

I když jsem musela udělat rozhodnutí, jestli se profesionálně věnovat kreslení nebo psaní, protože pokud je člověk zaměstnaný na plný úvazek, obojí se zvládat nedá, pořád ráda výtvarničím. Kreslím, fotografuju, vyšívám a v posledních letech mne nejvíc baví šít repliky historických kostýmů z bárovek.

Jednou z mých největších vášní je cestování. Sama, s orchestrem, se studenty i jako profesionální průvodkyně jsem projela skoro celou Evropu a kus Asie. Z Afriky mám na kontě jen Egypt. Nejvíc miluju Island. Tam jsem byla asi desetkrát a pořád je mi to málo.

Mimochodem - Wetemaa mne dostala i k psaní učebnic pro SPN. Můj vedoucí diplomové práce tehdy dával dohromady autorský tým a pořád mu chyběl někdo na starověk. Když jsem mu jako omluvu, proč jsem nepohnula s diplomkou, přinesla autorský výtisk druhého dílu Wetemay, usoudil, že klasická filoložka s výbornými vyjadřovacími schopnostmi by se do týmu hodila. A měl pravdu. V autorském kolektivu jsem napsala část starověku do učebnice pro 6. třídu a pro 1. ročník gymnázií. Asi o deset let později mne jako pedagožku s dlouholetou praxí oslovilo nakladatelství, abych novou řadu učebnic pro 6. - 9. ročník zpracovala sama. Mimochodem - "moje" řada učebnic (včetně metodických příruček pro vyučující) je jediná, kterou nepsal autorský kolektiv. Proto je velmi kompaktní a provázaná a stále patří mezi nejoblíbenější na trhu.


Na spolupráci s televizí a rozhlasem se můžete podívat (nebo si ji poslechnout) tady:

Petr Kopl

Sice vystudoval obchodní školu, ale protože odjakživa miloval komiks, nestal se obchodníkem, ale kreslířem a grafikem. Styl, který miluje, je cartooning. Na svém kontě už má několik komiksových adaptací slavných literárních předloh i vlastních autorských počinů, a z těch je podle mne absolutně nejlepší a nejbožejší a prostě úžasná Morganka. Krom toho ilustroval desítky knih, přispívá do novin a časopisů, hraje divadlo (se souborem DeFactoMimo objel téměř celý svět od Koreje až po Finsko). Několikrát získal v prestižní soutěži Fabula Rasa cenu nejlepšího kreslíře i autora komiksů. Od roku 2011 máme na kontě spolupráci na více než třiceti knihách (nejen bárovkách). Byli jsme spolu mnohokrát pracovně v zahraničí (Káhira, Paříž, Brusel...) a jednou jsem ho dokonce vytáhla na Island, protože měl v plánu komiks podle Verneovky Cesta do středu Země, a podle Vernea se do středu země lezlo vyhaslou sopkou na Snaefellnessu. Tak ten musel vidět. Na Islandu jsem z něj udělala učiněného vikinga - no jen se podívejte na tu super outdoorovou fotografii!

Jestli o Petrovi chcete vědět víc, přejděte na jeho stránky:

Barbora Holečková

Báře je dvanáct. Rodiče ji odsoudili k tomu, aby byla jedináčkem, což jim má dost za zlé. Chodí do šesté třídy a poctivě si hlídá známky, protože od první třídy chtěla jít studovat veterinu. Ovšem po té, co našla kouzelný atlas, si tím není tak jistá. Možná půjde spíš studovat archeologii nebo historii. Nebo, a to jí momentálně připadá jako boží nápad, vymyslí nějaký nový vědní obor, kde by mohla spojit své nadšení pro zvířátka a pro cestování časem. Každopádně je jí jasné, že ať už bude dělat cokoliv, ze všeho nejvíc se jí bude hodit umět fůru cizích jazyků. Ve škole má už nějakou dobu angličtinu a od šestky nově němčinu, rodiče ji posílají pár let na francouzštinu, a na cestách do minulosti zjistila, že bez latiny se vůbec, ale ani trochu neobejde. A tak na ní začala pracovat. Dokonce si na rodičích vyškemrala, že jí budou platit soukromé hodiny latiny u paní učitelky Zounarové, která je její novou třídní. Krom toho chodí na gymnastiku a na klavír a má želvu Píďu. Prostě taková úplně normální holka. Až na to cestování časem, že...

Pokud vás zaráží, že Bára tu jako jediná nemá fotku, tak vězte, že její rodiče si opravdu velmi potrpí na dodržování všech bezpečnostních pravidel na internetu. Sami se na sociálních sítích chovají velmi obezřetně a Bára je jim dost vděčná, že nikdy nikde nepostovali její fotku, jak sedí na nočníčku a podobně.

Barča

Jakou úlohu v knihách hraje kočka Barča, to nemůžu prozradit. K tomu nechť se velevážené čtenářstvo prokouše samo. Ale prozradím, že kočka Barča není žádný bohapustý výmysl. Sdílely jsme společnou domácnost zhruba deset let. Myslím, že si mne kdysi vyhlédla jako paní k dětem, protože když jsem si ji, opuštěnou na sídlišti, kde ji krmila moje teta, vzala, nebylo to žádné půlroční koťátko, jak jsme si podle velikosti mysleli (taky jsme jí říkali kočka bonsaika). Byla to mladá, maximálně dvouletá kočička, a březí. Prostě kočka s bonusem. Pětinásobným... Vydání první bárovky se bohužel nedočkala, ale její sláva v knihách žije dál a některé situace (třeba lov masařky) se opravdu staly.